„Víš, Češi mě často litují, že mám doma válku - nechápou rozdíl mezi Íránem a Irákem. U nás se nebojuje, lidi se nestřílí běžně na ulici. Když máte v Íránu zbraň, tak zcela určitě nedovoleně. Možnost legálního držení takřka neexistuje,“ popisuje jednatřicetiletý muž, zatímco vkládá tabák do cigaretového papírku.
Narodil se v Teheránu, už na střední škole věděl, že se chce věnovat muzice. Po čase si uvědomil, jak sám říká, že ve své zemi nemá jako hudebník budoucnost.
„Deset let jsem měl své studio a klienty, pro něž jsem nahrával. Pak mi došlo, že už nechci pracovat pro ostatní a skládat pro filmy, ale rád bych dělal, co chci já. Můj žánr - alternativní rock - je v Íránu zakázaný, proto jsem odešel do Gruzie, abych mohl své pocity a myšlenky zpracovávat volně,“ přibližuje.
Na jednom ze svých prvních tamních koncertů potkal českou učitelku jazyků. „Dívala se na mě tak nějak jinak, po koncertě jsme si povídali, začali jsme spolu chodit a po roce se vzali. Na svatebním večírku v Íránu bylo 400 hostů, na tom v Česku 35,“ srovnává.
Společně odešli do Brna poté, co Gruzie změnila cizincům vízové podmínky. Česko byla první evropská země, do níž Soheil Shadloo kdy zavítal.
„Věděl jsem, že to bude jiné a trochu jsem se obával. Ze začátku jsem znal pouze přátele své ženy a začínal od nuly. Po půl roce jsem byl uprostřed svých snů - měl jsem kapelu. To se mi za předchozích více než deset let práce v oboru nepodařilo,“ přibližuje umělec.
Jak přiznává, zpočátku pro něj bylo těžké, zvyknout si chodit na čas a stále bojuje s odlišným denním rytmem. „U nás všichni počítají s tím, že přijdete na sraz alespoň o 20 minut později, tady záleží na každé minutě. Taky vstáváte a chodíte spát hrozně brzy, což podle mě souvisí s klimatem. V Íránu je úplně běžné zavolat přátelům o půl 11 večer, jestli jdou ven,“ srovnává.
Soheil Shadloo
|
Íránské obyvatelstvo je muslimské, zhruba polovinu tvoří Peršané. „Od nás nejsou jen kočky, šafrán a koberce. Většina lidí vůbec netuší, jak bohatou historii oblast má, takže šířím osvětu, vykládám příběhy. Jsem z toho smutný - Íránci vědí, že Česká republika je země ve střední Evropě, i když díky zbrani,“ objasňuje.
Íránská armáda totiž od 30. let minulého století používala pušky české výroby vzoru 24. Místní však měli problém vyslovit název Zbrojovka, a tak jim podle jihomoravské metropole, kde se vyráběly, začali přezdívat „Berno“.
Tvrdil, že je rasista. A zval mě na slivovici
Brno vnímá jako jedno z nejlepších míst k životu. „Znám cizince, kteří si stěžují na zacházení ostatních, ale já tohle vůbec nevnímám. Chlapík mi v hospodě do očí tvrdil, že je rasista, o chvilku později už mě zval na slivovice. Taky jsem slyšel, že jsem typ člověka, na kterého se stačí podívat a ostatním to vylepší den. Takovéhle věci se tady dějí mně. Jak na vás lidé reagují, je hlavně o vás,“ filozofuje.
Před prvním setkáním s rodiči své partnerky dostal varování, aby se při seznamování s tchánem omezil na podání ruky. „Hlavně nelíbej a neobjímej otce na uvítanou, kladla mi žena na srdce. Nechápal jsem proč. U nás se muži běžně líbají třikrát na tvář při pozdravu, nebo si spolu i na večírku zatančí,“ říká.
Íránci podle něj pomoc ostatním někdy až přehánějí. Když se jako cizinec zeptáte na cestu, často vás pozvou domů, nakrmí, nechají odpočinout a pak zavezou do cíle svým autem. „Tady to tak nefunguje a když jste na tenhle přístup zvyklí, naštve vás to a řeknete si, že Evropané nejsou moc vstřícní. S tím ale nesouhlasím, v Česku - hlavně na Moravě - jsou lidé skutečně milí a zdvořilí.“
Mrzí ho, že lidé často věří předsudkům. „Írán nejsou chlapi s kalašnikovem, stejně tak jako Evropa není plná promiskuitních žen, jak se mi někteří snažili namluvit, když jsem si vzal Češku. Čekal jsem doma na vízum a oni mě strašili, že ji po příjezdu najdu s jiným chlapem. Když věříte médiím, očekáváte automaticky, že je na druhé straně něco špatně, ale přitom je to stejné,“ věří.
Perskou kulturu přirovnává v některých ohledech k japonské. „Mí krajané velmi respektují starší, někdy až moc. Ti pak mají automaticky pocit, že jsou chytřejší a mohou se dívat spatra. Tady na tom tolik nesejde - proč byste se měli nechat nesmyslně poučovat někým hloupým jen z úcty k jeho věku,“ podotýká.
Na Češích si cení upřímnosti. „Čech vám řekne na rovinu, co se mu nelíbí, i to, že se nechce přátelit. Je složitější získat si jeho důvěru či náklonnost. Když se to ale podaří, je to člověk, který drží slovo a můžete se na něj spolehnout,“ vyzdvihuje podobně jako mnozí další přistěhovalci.
V sauně jsem se styděl
Jak připouští, mezi perskou a islámskou kulturou jsou rozdíly. „Z perského úhlu pohledu to v Evropě není zase tak moc jiné, Peršané respektují Evropany, jejich životní styl. Z islámského úhlu je to jiné kompletně. Na ulici v Íránu třeba nikdy neuvidíte opilého člověka ani žádné psí výkaly.“
Proto ho v Brně překvapilo, jak opilci vracející se ve tři ráno z tahu domů bezohledně hulákají pod okny spícím lidem. Do rozpaků ho přivedla také první návštěva sauny.
„U nás jsou sauny oddělené pro ženy a muže, avšak ani tak se tam nevysvlečete úplně. Byl jsem skutečně vyplašený a styděl jsem se. To si mám jako vážně vysvléct před ostatními i spodní prádlo?“ směje se.
Íránské právo zakazuje řadu „západních vymožeností“. Po nástupu prezidenta Hasana Rúháního však dle jeho slov režim lidi tolik nedusí, přestože mimo jiné cenzuruje Facebook i některé satelitní televizní stanice. Alkohol se nikde oficiálně neprodává, lidé však doma vyrábějí víno nebo kupují alkohol na černém trhu.
„Je řada věcí, které vláda zakazuje a lidé je stejně dělají. Najdou si cestu. Stáhnou si plnou verzi Facebooku a používají ho úplně normálně. Mladí se chtějí bavit, pořádají večírky za městem. Není to tak, že by vláda nevěděla, že se to děje. Víme to všichni, jen předstíráme, že žijeme podle pravidel. V podstatě vedete dvojí život, jeden veřejný a druhý doma s rodinou a přáteli. Kvůli tomu se lidé necítí úplně komfortně a šťastně. Vážím si toho, že tady nic schovávat nemusím.“
I v Česku ale občas narazí. Rozzlobil ho přístup banky, když se pokoušel otevřít si běžný účet. „Lidem z Íránu, Severní Koreje a dalších zemí prý službu neposkytují. Úředník to nevěděl, takže postupoval normálně. Dozvěděl jsem se to za dva měsíce, když jsem se zajímal, proč mi nepřišla karta,“ vzpomíná.
„Jinak nemám problém s žádnými pravidly, žiji tady a respektuji, jak to chodí.“
